Tak jak populární hudba má svého Micka Jaggera a Rolling Stones, tak architektura má Jeana Nouvela – a zahradníci mají Patricka Blanca ( „vynálezce“ vertikálních zahrad) nebo Pieta Oudolfa. Právě od toho posledního máme 5 zahradních poučeni.
Piet Oudolf je holandský zahradník, pěstitel, návrhář a autor několika knih. Ve světě znalců a milovníků rozlehlých zahrad a zahradnických výstav je hvězdou. Je zastáncem hnutí „nových trvalek“, protože právě tento typ rostlin povýšil na umělecký nástroj. Tak jako malíři používají olejové nebo akvarelové barvy, tak Oudolf „maluje“ rostlinami. Zahrady mění na krásné obrazy, od kterých nevíme odtrhnout oči po celý rok. Jeho hlavní zásadou totiž je: Zahrada musí být krásná v každém ročním období.
K takovému „poučení“ by však snadno přišel i průměrný zahradník. V čem je tedy Oudolfovo mistrovství?
1. Zasadit mlhu
Aby zahrada připomínala kouzelnou, snovou krajinu, je třeba rostliny pěstovat ve více úrovních. Romantický opar v zásadě bez ohledu na počasí lze vykouzlit malou iluzí „mlhy“. Tím, že si vybereme různé trsy vysokých trav, které zasadíme ve velkorysých hnízdech, které budou na sebe navazovat jako meandrovitě směřuje řeka. Trávy vytvářejí v zahradách zvláštní náladu, která je nejkrásnější podvečer, když v zahradě sedíme při svitu svíček nebo lampášov.Hviezdny zahradník také doporučuje radikálně nezostrihávať rostliny na zimu. Kapky deště nebo jinovatka, která se vytvoří na odkvetlých, vysušených hlavičkách, bude vytvářet náramné umělecká dílka.
2. Pamatovat na 70%
Piet Oudolf rozděluje trvalky na dva druhy: výplňové a sošné. Sošné trvalky mají pozoruhodnou strukturu až do pozdního podzimu jsou v zahradě hlavními hvězdami, které přitáhnou zrak. Patří k nim různé trávy, dlouholeté trvalky, víceletém kvetoucí rostliny. Výplňové trvalky se vybírají pro jejich barvu nebo květiny a ke konci léta nejsou velmi zaujímavé.Návrhář připomíná, že zhruba 70% rostlin v zahradě by mělo být sošny – a pouze 30% by měly představovat květiny, které po odkvětu nemají co nabídnout.Zároveň třeba myslet na to, že při vysazování třeba v zahradě vytvořit určitý rytmus – a rostliny bychom tedy měli sázet v pravidelném intervalu. Nejde přitom o přesně symetrickou strukturu jako ve vojenské jednotce, spíše o odrazy podobných barev, tvarů a struktur v rámci celé zahrady.
3. Podporovat lokalitu
Když se vybereme do velkého zahradnictví, na zahrádkářský veletrh nebo výstavu, je takové lákavé podlehnout kouzlu exotiky. Piet Oudolf však toho názoru, že nutkání sbírat vzácné a exotické rostliny jako prestižní záležitost se nemusí vyplatit. Inklinuje spíše k upřednostňování těch druhů, které se v dané lokalitě přirozeně vyskytují – v přírodě, ne nutně v okolních zahradách. Například se rozmohla mánie plnit si zahrady tújemi, přestože v „divoké“ přírodě bychom je tolik nenašli.
Podle Oudolfa se netřeba pravidla lokálnosti držet jako písma svatého. Při výběru rostlin do zahrad se také třeba zajímat o to, koho rostlina potěší. Budou z ní mít radost i včely nebo ptáčky? A co motýli nebo jiná zvěř, pokud se zahrada nachází v blízkosti lesa? (Například kolem lesních chat se tuje velmi nedoporučují, protože vysoká zvěř by se jimi mohla otrávit.)
4. Rámovat a rozmazávat
„Stará“ zahradnická škola se přibližovala k francouzským typům zahrad, které měly všechno podle pravítka a každou nepořádnou větvičku nekompromisně odstřihnout. Oudolfov styl připomíná více půvabné impresionistické obrazy. Jeho zahrady jsou snové a přechody mezi jednotlivými druhy rostlin jsou plynulé , jakoby rozmazané. Přesto tyto „obrazy“ rámuje. „Rámem“ se mohou stát stromy v sousední zahradě, vzdálený kopec na horizontu nebo les či park v pozadí. V tomto smyslu je zahrada jevištěm, kde se odehrává hlavní představení a sousedé jsou oponou, která celý výjev dotváří, nebojuje s ním.
5. Oblíbit si hnědou
Nejeden zahradník má přímo maniakální potřebu klučit, vystříhávat, hrabat každičký spadlý lísteček a likvidovat vše odkvetlé. Pokud zvážíme, jak nás dokáže nadchnout barevná pestrost a krása podzimní přírody, je to kupodivu. I ve vlastní zahradě bychom se podle Oudolfa měli naučit milovat proměnlivé barvy, které příroda poskytuje. Zahradnický rok by se prý neměl sezónní zavařovat. Naopak, měl by poskytovat úlevu pro duši i v době, kdy květiny nekvetou.
