Roky rokúce jsem se nechápavě dívala na všechny, kteří netrpělivě očekávali víkend, aby už konečně mohli vypadnout z města na chalupu. Ani jejich květnaté výpovědi o tom, co jim víkend přinesl, mě příliš nezajímaly. Spíše naopak. Nešlo mi do hlavy, což je až takové úžasné na dvou domácnostech, pokud mi bohatě stačí ta jedna paneláková. Jenže, nebudete věřit …
Koupili jsme si téměř stoletý, ale na první pohled slušně zrekonstruovaný typický selský domek s květinovou předzahrádkou a zahradou plnou ovocných stromů, malin a rybízu. V obci, kde končí cesta a kde se už i mouchy otáčejí, kde není obchod, škola, zdravotní středisko, ale zato tam stojí kostel a před dvěma lety podle zákonitostí soutěže na volném trhu přibyla k první hospodě ještě druhá. Vše nejdůležitější, co patří k poctivé české vesnici, máme skoro dvojmo.
Naše soužití s místními obyvateli musíme, chválabohu, i po letech hodnotit jako půvabně rustikální. První „híringové“ setkání se konalo, jak jinak, v hospodě. Pro místní štamgasty byl náš příchod vítaným zpestřením. Následoval menší křížový výslech, řeč přišla i na to, od koho jsme koupili dům. Problém byl v tom, že nám jména, která domácí zmiňovali, mnoho nemluvili. Nakonec jsme našli společnou řeč – dům oproti hřbitovu byl, jak se ukázalo, vynikajícím orientačním bodem. Jeden z hostů, muž v letech, nám vzápětí jmenoval majitele našeho domu před několika desítek let.
Klubko informací o tom, kdo měl před desítkami let kolik dětí, kam se odstěhovali, kdo dělal v Americe, kdo prodával bony, koho dali do starobince, kolik stálo na trhu kilo třešní, kdo byl Nejvyhlášenější pytlákům, rozmotávat dodnes. Marně. Na přetřes přišly i „pikantnosti“, za které by dnes bulvár draho zaplatil – kdo na co zemřel, komu uřízl „cinkulár“ ruku, koho zabilo v lese, kdo měl s kým nemanželské dítě …
Nakonec jsme se dočkali i hodnocení naší investice. Náš informátor nás pochválil: „Dobře jste koupili, vzadu (pozn. Autorky: rozuměj v zahradě) můžete směle stavět.“Tvrdili jsme, že chceme mít zahradu na relax a ne na stavařskou lopotu, ale to nového známého vůbec nevyvedlo z míry. Pohotově a žičlivým opáčil: „To nevadí, tak potáhnete výše, co máte vpředu, nastavíte.“
Vždyť právě proto jsme si koupili jakože zrekonstruovaný dům. Suplovat mistra zedníka, tesaře, podlaháře, instalatéra, topenáře, na to jsme tehdy ani nepomysleli. Ale venkovský život si iv našem případě vybral svou daň. Časem se totiž ukázalo, že všechno to, čemu jsme se bránili, jsme později museli zvládnout. Teď už chápu všechny, kterým jsem ještě před lety nerozuměla, když popisovali, co už udělali a co je ještě třeba udělat. Dokonce už mohu nabídnout i několik osvědčených receptů, pravidel či varování, jak si radost z chalupaření zbytečně nezkalí.
Jako po babičce
Když nemáte to štěstí na originální nábytek s historií, oslovte truhláře, aby vám takový vyrobil na míru nebo hledejte v nabídce současných obchodů.
Život na chalupě as chalupou je nekonečný kolotoč radostí a starostí. Jen vy rozhodnete, na kterou stranu se převáží misky vah – zda se stanete otroky svého „latifundie“ nebo si povinnosti zařadit tak, abyste si odpočinuli a mohli se těšit ze života. Byť jen tak, že si najdete čas projít se po pamětihodnostech v okolí, udělat si výlet na kolech, zajít si na pivo nebo navařit svůj pověstný guláš. My máme naštěstí v této věci již zcela jasno.
Pár pravidel
Život na chalupě – ať chcete nebo ne – se řídí vlastními zákonitostmi, které často v ničem nezaostávají za populárními Murphyho zákony. Proto i svou chalupu berte jako zábavu, nedovolte, aby vám přerostla přes hlavu. Jen tak se z potěšení nestane opravdová diagnóza.
Pravidlo 1
Nesnažte se přesvědčit lidi kolem sebe, že jste více než oni. Nevnucujte jim svůj názor na svět. Koruna vám z hlavy nespadne, když se přizpůsobíte místním zvyklostem. Naši sousedé chovali prasátka, a ty veruže nevonělo. Dodnes nám sousedovic už nevím kolikátá generace kohoutů jménem Vilo od druhé nad ránem v nepravidelných intervalech připomíná, že dnes se už věru spát nevyplatí. Ale s tím je třeba se smířit. Vy jste se přistěhovali k nim a ne oni k vám. Nezávazný rozhovor, byť jen přes plot, udělá lepší službu než odměřený až odmítavý postoj ke všemu, co není podle vašeho gusta. A když vám souseda z opačné strany ulice zakřičí: „Susedáááá, svítíte na půdě, zhasněte si,“ a ještě nabídne koláče, máte pocit, že jste mezi svými.
Pravidlo 2
Nevěřte tomu, že víkendový dům, ať už je na pohled v tom nejdokonalejším stavu, nebude třeba opravovat. Bude! Nechci vstupovat do svědomí stavebním firmám, ale v mnohých to funguje systémem „Franta, drž ten komín, jdu pro Peníze.“ I my jsme se nechali unést pěknou „tvářičkou“ zdánlivě zrekonstruovaného domu.
Realita nás postupně probudila z pěkného snu. Že bude třeba vyměnit stará okna za nové, to bylo vidět, s tím jsme počítali. Postupně však bylo třeba rozmetat a znovu postavit krb. Nedostatečná izolace nezabránila prosakování spodní vody a následkem bylo, že po roce se pod novými koberci objevila shnilá podlaha.
Ze střechy bez okapů dopadal déšť přímo na stěny a narušil omítku. Pykal jsme i za malý spád, pro který špatně odtékal odpad z kuchyně a koupelny do kanalizace. A své si po letech ptala i střecha. Aby toho nebylo málo, časem a počasím napadení betonová podezdívka plechového plotu vydávala svědectví o naší neschopnosti. Zkrátka, venkovská usedlost vyžaduje nepřetržitou péči. Ať chcete, nebo nechcete, musíte neustále investovat do oprav, dokonce si občas budete muset sami vysoukat rukávy a pustit se do práce. Ačkoli zpočátku i systémem pokus – omyl.
Pravidlo 3
Pro jistotu kupujte všechny nástroje po dvou kusech. Nám se jakoby naschvál stávalo, že to, co jsme akutní potřebovali na venkově, bylo ve městě, a opačně. Manžel postupně zvládl i takové pracovní postupy, že jsem jen očima koulemi. Podmínkou úspěšného kutilství však byla investice do kvalitního nářadí a pracovních pomůcek. Teprve tehdy začne i toho největšího morous bavit opravování a předělávání.
Pravidlo 4
Nedělejte si z víkendového domu skladiště. Řeč je o obnošeném šatstvu, elektronice ao všem nepotřebném haraburdí, které se na chalupě zdánlivě „sjede“. Nesejde se – ani 20 košil, které jsou již všem malé, ani vytahané svetry, staré větrovky nebo rozpadající se ložní prádlo. V přiměřeném množství se určité věci mohou připravit na horší časy, ale vyvarujte se toho, abyste měli napěchované skříně či plné sklepy doma i na chalupě.
Pravidlo 5
Nesrovnávejte se za každou cenu s domácími. Oni budou vždy lepší než vy, protože zatímco vy budete trávit na chalupě většinou jen víkendy, možná čas od času i prodloužené, oni mohou udělat každý den něco, krok za krokem. Můžete i vy stejný objem práce zvládnout za dva dny, přitom si odpočinout as dobrou náladou se v neděli večer vrátit do města? Z vlastní zkušenosti vím, že se to dá jen těžko. I když budete pracovat jako včeličky, od pátku odpoledne do neděle večera, nebudete stíhat tolik, jako domácí udělají přes týden. A to už nemluvím o pověstné zákonitosti, že počasí se zvykne na víkend pokazit, což do značné míry limituje i vaše aktivity.